My jsme tuto noc zahájili už v 17 hodin. Jen co jsme si srovnali batohy, karimatky a spacáky v zasedací místnosti, vyrazili jsme pozdravit pohádkovník a zazpívat mu pár písniček. A protože je ještě celkem malý a bojí se těžké zemědělské techniky, co jezdí okolo, postavili jsme mu na pomoc čtyři kamenné mohyly. Byla to docela fuška. Ono není jednoduché udržet tolik kamenů na sobě, aby nepopadaly.
Po náročné práci jsme ale dostali hlad, a tak jsme si opekli buřtíky. Všem nám moc chutnalo. Pak už ale přišel čas, využít naše nožíky jiným způsobem, než jen k řezání proutků na opékání. Vyrobili jsme si, za Laďovy vydatné pomoci perfektní bzučáky. Spíš tu první polovinu, u které se nadělá nepořádek. Po tmě už toho totiž moc vidět není a tak jsme měli strach o naše prstíky. Tu druhou část jsme dokončili v knihovně, kam jsme se vrátili asi ve 21 hodin. Jen co jsme měli hotovo, oblekli jsme se do pyžamek a vyrazili na noční prohlídku muzea. To se jen tak někomu nepoštěstí, no a ještě když k tomu máte průvodce a soutěž v hádání funkcí předmětů, je to nezapomenutelný zážitek. Pak už jsme si ale posedali na koberec a začali jsme číst. Nejdříve to byla ukázka z dosud nevydané knihy, o Mojmírově putování na Velehrad.
Tento příběh slyšelo v té době daleko víc dětí, než jen nás 18, co jsme v knihovně spali, protože tuto kapitolu knihy obdržely děti ve všech „spacích místech a těch bylo víc jak 800. Pokračovali jsme pohádkami na dobrou noc, kdy už jsme leželi pěkně ve spacáčcích na karimatkách mezi regály plnými knížek. Někdo usnul dřív, ti nejvytrvalejší asi ve 3 hodiny ráno!
O co veselejší byl večer, o to míň se nám chtělo ráno vstávat. Vylákala nás až vůně čaje a výborných bábovek od paní Hlaváčocvé. Po snídani jsme si ještě rozdali pohlednice s Velehradem a to už venku dávno čekali rodiče. Rozloučili jsme se asi o půl deváté.
Zuzana Filipová
Stalo se 
